Pozadí do oddílu
volání za vytvoření nezávislého Islámského státu na Indickém subkontinentu lze vysledovat do roku 1930 projev Pane Muhammad Iqbal, básník-filozof, a v době, předseda celá Indie Muslimská Liga (po Pákistán nezávislost, zkrácena na Muslimské Ligy). Byl to jeho argument, že čtyři severozápadní provincie a regiony Britské Indie-tj., Sind (Sindh), Balochistán, Paňdžáb a Severozápadní pohraniční provincie (nyní Khyber Pakhtunkhwa)-by se jednoho dne měly připojit a stát se svobodným a nezávislým muslimským státem. Omezený charakter tohoto návrhu lze posuzovat spíše z jeho geografických než demografických rozměrů. Iqbalův Pákistán zahrnoval pouze ty muslimy, kteří pobývali v oblastech muslimské většiny v severozápadním kvadrantu subkontinentu. Ignorovala miliony dalších muslimů žijících na celém subkontinentu a rozhodně nezohlednila muslimskou většinu Bengálska na východě. Navíc, Iqbal vize neodráží zájmy druhých mimo Muslimské Ligy, kteří hledají osvobození od koloniální nadvlády, a to neodpovídá myšlenky odráží v Islámské výrazy, který hovořil o jedné Muslimské komunity (umma), nebo lidí (qawm), vysvětluje, v ne malé mimochodem důvod, proč mnoho jiných Muslimských vůdců—např. Abul Kalam Azad, Abdul Ghaffar Khan, a, později, Khizar Hayat Khan Tiwana—bylo méně, než nadšeně, s jeho návrhem.
v té době také chyběl název, který by popisoval takovou jihoasijskou zemi, kde by muslimové byli pány vlastního osudu. Tento úkol padl na Choudhary Rahmata Aliho, mladého Muslimského studenta studujícího na Cambridge v Anglii, který nejlépe zachytil touhy básníka-politika v jediném slově Pákistán. V roce 1933 pamflet, Teď nebo Nikdy, Rahmat Ali a tři Cambridge kolegy vytvořil jméno jako zkratka pro Paňdžáb, Afghania (North-West Frontier Province), Kašmíru, a Indus-Sind, v kombinaci s -stan příponu z Balúčistánu (Balúčistán). Později to bylo zdůrazněno, při překladu z Urdu, Pákistán může také znamenat „zemi čistých“.”